Pár motivačních textíků je dole na této stránce!

Jak přežít v zimě:

Jak přežít zimu? Jednoduše. Nepustit si ji příliš k tělu. A to doslova i obrazně. Doslova tak, že se pořádně vybavíš. Nepodceníš oblečení, máš raději vše dvakrát až třikrát a dbáš na to, aby alespoň něco z toho zůstalo vždy v suchu. Velmi důležité je mít v teple nohy, od těch se nachladíš nejspíše. Taky pořádnou čepici na hlavu, rukavice. Teplou bundu, která aspoň částečně „dýchá“ – nezapaříš se v ní. Výborné je termoprádlo – v batohu nezabere moc místa, jako spodní vrstva poskytne neocenitelnou službu.

Uvědom si také nebezpečí nočního prochladnutí a vezmi si opravdu důkladný, teplý spacák – pokud takový nemáš, klidně dva slabší a používej oba zároveň. Dobrou karimatku, která bude izolovat ze země dotírající mrazivé pařáty.

Určitě nezapomeň doma kvalitní termosku – čaj v ní vydrží dlouho zahřátý a v studenějších chvilkách potěší. Teplé jídlo je bezva, jeho konzumace má i hodně psychologický efekt. V týpku nebude úplné vedro, ale jsou tam k dispozici kožešiny. Čoud od ohníčku tě vybízí k tomu, aby sis vzal více vrstev třeba i staršího oblečení, které může kouřem nasáknout… A to obrazné nepouštění si zimy k tělu? Prostě si vsugeruj – zvyknout se dá na všechno. I na tu proradnou, škodolibou a neúprosnou zimu. Souvisí to i s onou výbavou: kdo si namlouvá, že mu není zima, a přitom stepuje ve dvacetistupňovém mrazu v plavkách, tomu budiž sám Amundsen milostiv. Kdo je zase nabalen, že se nemůže ani pohnout, a přitom jej ofoukne i zaječí kýchnutí, toho rýmička stejně nemine… Takže vzhůru na věc – nepodceň to a zároveň se ničeho neboj!

Tepelný komfort v týpí

Na tomto nákresu vidíte rozsah tepelného záření v týpí. Většina tepla totiž ze stanu odchází otvorem mezi chlopněmi spolu s kouřem. Tomu zabraňuje plachta, zvaná ozan, pod kterou část teplého vzduchu cirkuluje, a která také částečně brání padání roztáté vody a popela na lůžka táborníků. I tak ale největší část tepla pochází z přímého tepelného záření z ohně - co je v "zástinu", je chladné.
Děkujeme Strejdovi Vláčkovi ze Šumperské pobočky SPJF za nákres, který jsme si dovolili překreslit.

Pár motivačních textíků:

Ondera píše
Představ si, že se probíjíš temnou pustinou. Kolkolem jen nepřetržitý, zlověstný rachot ve větru se kymácejících, kvílejících stromů. Do tváře ti šlehají štiplavé, jak hřebík ostré kousky ledu. Oblečení se vzdouvá jako balon napouštěný heliem, dech těžkne a skřípe jako nepromazaný řetěz. Ani nevíš, jak to trvá dlouho. Vteřiny boje se spřádají v minuty plahočení, hodiny téměř úplného odevzdání se běsnícím živlům. Nezdá se už, že by se na tom mělo cokoli změnit… Když tu náhle se z temnot vynoří světélkující jehlan! A Ty víš: ano, mělo to smysl. Dlouhotrvající utrpení bude rázem nahrazeno zdánlivě nekonečnými minutami blaha, začouzeného malým ohníčkem uvnitř skromně zařízeného wigwamu. Nic, nic než odlesk plamenů, teplé houně, přesladký čaj, hutný špek, kruh kamarádů a hlavně, hlavně oku i nozdrám lahodící trs makrel nad plameništěm. Chce se ti řvát nadšením, ale místo toho jen tiše sedíš, pozvolna se usmíváš a upadáš do zasloužené letargie….

…“Vašte! Vašte!“ Ne, to není pravopisná chyba. To jen Hynek s očima krvelačně podlitýma chrstl další cákanec vody na rozžhavené kameny. Pára bolestně sykla a rázem zaplnila těsný prostor malého initipi. Tři, čtyři poslední postavy užuž cítí čoud vlastních vlasů, kůže se jim divže nerozpukne nesnesitelným žárem, v oku to štípe potem a jen dech – kupodivu – zůstává hlubokým, klidným a pokojným, jaksi zbaven všech šelestů a nečistot. Nelítostná bestie rozjařeně zachrastí vystouplými žebry a vyklopí do ohniště zbytek tekutiny! Pud sebezáchovy zavelel. Postavy vystřelily z této eskymácké Kostnice do přívětivě mrazivé noci, plné hvězd a ztvrdlého prašanu. Sníh je pravým rozhřešením přechozího pekla. Pot ve vlasech se rychle mění v šedivé nitky důstojných kmetů. Netrvá dlouho a opěvované, cinkající stříbro nabývá hrozivé podoby bílého chapadla. Rychle dovnitř! Tam, kde opět napjaté svalstvo změkne a zhadrovatí, duše se otevře hrdelnímu zpěvu a myšlenkám hlubším než samotná Macocha…

…To ti typci snad nemyslijó vážně. Ale to víte že mysleli, milé děti. Jeden dřevař, druhý Adamovák, jeden umělec a druhý jarin, co byste čekali. U studánky za hřebenem se vyzývavě šklebila smaltovaná vana. A sání nebylo nazbyt. Opravdu se nedá nic dělat, sorry a arrivederci. Prostě ji čapnem, posadíme se do ni a tradáááá ze svahu dolů! Oněmělí nad tou troufalostí v duchu přihlížíme heroickému činu věčného dítěte a životem doposud nezkroceného teenagera. Vana se rozjíždí, jde to ztuha, ale vytrvale…a pak nám mizí z očí. Když tu se stalo něco mystického. Jeden ze stromů na pokraji lesa se náhle zbavil všeho sněhu a sytě zeleně zazářil. Husí kůže nám brnkla do zad. Zlověstné ticho ji jen podporovalo. Vyběhli jsme k lesu, připraveni na vše… Překlopená vana a vysmátá dvojice jsou odpověďmi. Zase to přežili, mantáci jedni!

…Vše vynosit na vlastních zádech, to už není výsadou zlatokopů, putujících přes průsmyk Chilcoot: stačí trochu fantazie a z Chilcootu se stanou Vsetínské vrchy, zatímco vrcholová lučina Benešky, no jistě, to je sám bájný Klondike: tam tě namísto zlaté bonanzy čekají zlaté dny. Ale jak už jsem řekl, nejdříve je třeba se do toho pořádně obout a nemyslet si, že „jsme skauti z Třebíče a hrajeme tady takovou hru.“ To není hra, to je opravdová reality show! Jen místo usměvavého floutka Leoše je tu usměvavý tvrďák Standa. Vystoupíš – li až nahoru a staneš se právoplatným polárníkem hodným toho jména, věz, že Ti po večerech nebude znít v hlavě Nonstop, nýbrž Stop. Nebudeš zde číst Karla Hynka, musí ti postačit Hynek. K tomu ještě Ondera a žádný Onderka. Sestava, která se dočasně postará o tvé bytí. Vyhýbám se pojmu blahobytí – neboť jak ošemetný to pojem! Leckomu nestačí k blahobytu nejnovější plazmovka, deset terra paměti, ba ani ten nejjemnější, nejkrvavější steak: s námi, člověče, pochopíš, jakým blahobytem je zuhelnatělá makrela, kousek v popelu vyváleného špeku, čaj nabobtnalý kouřem. Zachytíš kouzlo vyprávění, syrového smíchu i chvil, kdy pouhý zvuk odplivnutí byl by hříchem. Po týdnu v našem Klondiku se vrátíš na jih, vyuzený ohněm a smrdutý jak žumpa, zato v nitru zářivě křišťálový… Zbývá se zeptat: jdeš do toho?

Sjezd z Vysoké
Kdo nezažil, nepochopí.

Vysoká je jen jedna. A sjezdy z ní dva. Jeden víc o ústa než druhý. Ledový žlab, koryto mezi stále se zvětšujícími smrky, občas pravotočivá zatáčka, závěj, namrzlá větev. „Beru to šusem“ – tak zní oblíbená hláška, jejímž skalním propagátorem je zejména Hynek. Nahrbí se jako skokan na lyžích, odpíchne a...jede, dokud jej nezarazí některá z výše jmenovaných překážek.

Pomalý sníh? No problem. Rychlý sníh? No problem. O cvokárnu se jedná v tom i onom případě. Ale kdo má rád trošku toho adrenalinu, vřele doporučuji. Komu nestačí zmíněné překážky, ať poprosí Jauvajze a pejska Ennie: ten, když si lehne do cesty, nebere ohledy ani na řítící se a zběsile řvoucí torpédo. Jerry by mohl vyprávět...

Tak co – jdete do toho s námi?

Maďarský týden

Na každé akci se postupně vytváří předivo různých slov, výrazů, narážek, stěrů, řekněme jakási tematická linka, která se jako červená niť táhne akcí napříč. Čím víc si lidé rozumí, tím je ta linka užší, specifičtější, tím víc symptomů „hovadna“ (intelektuálního bláznovství) v sobě zahrnuje.

Naší loňskou linkou tak bylo MAĎARSKO. Začal s tím Stopař, velký milovník této země horoucích rovin, širých lánů, komárů, Dunaújvárose a Orbána. Jeho ostrovtip symbolizovaný vtipem „Maďara něriskujem“ spustil postupně narůstající kolotoč maďarizace, který vyvrcholil snad třetí či čtvrtý den večer. Tehdy jsme ve wigwamu hráli hru Empatie. Znáte to – stromy, města, křestní jména, auta – a čí víc lidí se ve svém odhadu shodně, tím větší je vzájemná empatie. Zcela všichni jsme se shodli snad jedenkrát. A ta naše shoda vyvolala salvu hurónského smíchu.
Všechny zároveň napadl totiž stejný stát...

Mira šel k prameni

O humor není ve wigwamu nikdy nouze.

Tak vás může napadnout zdánlivě nesmyslná, vzhledem k všudypřítomné zimácké náladě však vcelku logická a šarmantní myšlenková posloupnost asi tohoto znění: je tma – co budeme dělat – dáme stezku odvahy – půjdeme potmě k prameni – a s kýblem na hlavě.

Cesta bude trnitá, větevnatá, svažitá i kluzká, navíc na konci čeká potměšilá vana přímo vybízející ke smočení prohřátého a ovčím pižmem provoněného těla. Ale jak by řekl klasik: co už. Mira šel do toho. Vrazil kýbl na hlavu a „za chvíli su zpátky“.

V tu chvíli zažhnul ve Stopařových očích oharek hovadna. Chvíli jen tak doutnal a plápolal, než se definitivně rozhořel jasnou vatrou prozření. Mládenec z Ptačiny chytil kytaru a se šarmem sobě vlastním rozjel jednoduchou, ale působvou basovou linku, reflektuje u toho aktuální situaci: „Mira šel k prameni, tam co potok pramení, šel po kluzkém kameni...“ Píseň nabývala grády: než však Stopař zaržál závěrečné: „já se na to můžu vykašlaaaaaaat!!!!“, odhrnul se vchod wigvamu a...

„tak su zpátky“.

Mrtví a nemocní!

Opět náš hrdina Ladík. Ale to si zvyknete. Je to dobrej člověk a každej z nás někdy vytupí. Jen někdy je ta posloupnost výtupů skutečně znamenitá. A dokonce v tom Laďa tentokrát nebude sám. Hned se k tom dostanu.

Začalo to už tím, že Laďa hrál večer předtím hokej, jemně si narazil ručku a ráno s překvapením zjistil, jak je buclatá. A že s ní nesbalí velký batoh. Vzal tedy malý a odhodlaně se vydal na nádraží, kde ho čekali Ondera s Hynečkem, plně vystrojení do předpovídaného dvacetistupňového mrazu beskydského. „Můžeš běžkovat?“ Tento dotaz ještě nebyl z řádu nejhorších. Ruka to snad vydrží. „A co spacák?“ Tento dotaz už byl z řádu nejhorších. Spacák nebyl. A nebude – li, Laďa zmrzne. Litečko.

Zkoušeli jsme to tuším ve Valmezu v Bille, možná i jinde, ale nikde nic. Pak náhle Ondera prozřel a zahromoval. „Vždyť já mám vlastně spacáky dva, že“, sdělil vychechtaným kamarádům dikcí Tondy Věžníka. Takže Laďa byl zachráněn. Tedy provizorně, protože spíše než o spacák šlo o příslovečný slepičák.

A tak jsme ze Soláně jeli, griotku si dali, tábořiště obhlídli a zavrtali se do seníku. To byla vpravdě spása, neboť slibované mrazy skutečně udeřily. A v kupách sena je ti, člověče, skutečně jedno, zda oplýváš spacákem z kajčího peří nebo jutovým pytlem. Vyspíš se báječně.

A ráno, zalité sluncem, pohodou a radostí ze života, ti zapípá mobil s rodičovskou esemeskou: „Živí a zdraví?“ Jak jinak odpovědět, než deklamací z nadpisu???

Můžeš udit drobné ryby

To by jeden neřekl, zač ty makrely můžou a do jakých sfér až proniknou! Nejen že mají funkci jídla a fetiše, ale ani svět akademiků jim není cizí. Jen si to sami dejte dohromady, milí zlatí, za pomoci hantecu, příbuzného cejna atakdále. Budete překvapeni, kolik titulů vyplyne z těch nauhelnatělých, uzených tělíček odevzdaně visících nad ohništěm....

1) Jsi Určen Drobným rybám

2) Ryby Na Drátěném roštu

3) Můžeš Udit Drobné ryby

4) Makrelogurmán ryb

5) Betálné cén

Stopař píše

Vycházím ze školy a čekám na „dvojku“. „tyjo, to je dneska kosa“ říkám si a dívám se na slečny na nástupištním ostrůvku, které jsou oděny do slušivých, ale tenkých kabátků. „nechápu, že jim není zima…. no, to teda bude maso na tom Zimáku, je mně zima při 5 minutách čekání a tam bude týden všude okolo bude jen sníh, mráz…, v týpku není nejtepleji a teplá voda nikde…“

Sedám na sedadlo šaliny a říkám si, že to ale nebylo loni tak hrozné a možná největší zima za celý rok je mně vždy při čekání ve městě. Člověk je rozehřátý odkudsi zevnitř, není na zimu připraven, je mu protivná a odpočítává minuty na cestě k teplé vaně domova. ¨

Když se ovšem jede na zimní akci, to je jiná situace! Člověk se těší, má potřebné vybavení, ale hlavně je psychicky připraven. Možná se to nezdá, ale hlava, teda spíš mozek, dělá hrozně moc. Pokud se tedy „nastavím“ na to, že strávím týden mrazu na horském hřebeni bez možnosti úniku, vím, že mně tělo nezklame.

V prosinci při téměř dvacetistupňovém mrazu jsme šlapali v silném větru na tatranském hřebeni, byl jsem oblečen méně než na nástupištním ostrůvku. V létě jsme ujeli 1300 kilometrů na kole za 14 dní přes Alpy. Nikdo před tím příliš na kole nejezdil, natož 14 dní v kuse, do kopce a se zátěží. Nejsme žádní sportovci, ale motivaci jsme zvládli natolik tak dobře, že těla pracovala jako hodinky. A co teprve polárníci, horolezci, námořníci, to jsou teprve frajeři…

Teď už věřím tibetským mnichům, kteří polonazí v mrazu dokážou v sobě vyvolat horečku.

Nejvíc dokáže HLAVA…

„Jedeme na Beskydy“ oznámili nám rodiče plán na jarní prázdniny. Moje oči se rozzářily a začal jsem se balit jako na výpravu do jiného světa. Hrozně jsem se těšil, maloval obrázky hor a místo nepříjemného vstávání do školky či školky jsem najednou v 6 hodin ráno stál na nohou, přibaloval do batůžku další věci a v duchu jsem si představoval, jestli to vše vynesu „až tam nahoru“. V nížinách ani vločky, ale za Rožnovem sněhu takřka každým metrem přibývalo a v údolí pod Soláňem již vyskakujeme do závěje. Teď je cíl jasný: Chalupa prastrýce nacházející se těsně pod horským hřebenem. Všechny věci se musí vynosit téměř 300 výškových metrů nahoru. Každé kilo se pronese víc než dost, cesta vede vyšlapanou pěšinou ve sněhu. S sebou jídlo na týden, lyže, všechno oblečení a věci. Na chalupu přicházíme za tmy. Na prahu letopočet 1899, uvnitř kachlová kamna, svaté obrázky, ošoupané dřevěné lavice, podlaha… Venku padá další sníh, zatápíme v kamnech. Atmosféra je dokonalá. Sousedi zde bydlí trvale. Chalupa, stodola a svažitá louka tvoří celé jejich hospodářství. Ještě do nedávna byli odkázáni pouze na to, co si sami vypěstovali. V létě pasou dobytek po rozlehlých valašských stráních a setrvávají zde i v zimě. Děti musí každý den šlapat kopec dolů do školy a zase zpět v každém počasí. Starý soused s uhrančivým pohledem, hlubokýma černýma očima vypráví příběh několika generací, které zde žily. Jejich dávní předci sem přišli před několika staletími během valašské kolonizace zřejmě až z Rumunska. Dodnes podobným způsobem ještě na Valašsku žije pár rodin, většina z nich se však postupně odstěhovala do měst nebo nebydlí na horách trvale. Krajina si však dodnes zachovala nezapomenutelný ráz. Celé hory jsou posety samotami valašských dřevěnic, krajina má východní, karpatskou tvář. Jména místních názvů jako Polana, Grúň, Kyčera a další připomínají jazyk Valachů, kteří dali kopcům, loukám a hřebenům jméno a podobné názvy najdeme v celých Karpatech, hlavně v Rumunsku. Kouzelný je ten kraj. Valašsko!